Mindfulness a literární inspirace

15. 7. 2021

Mindfulness je možné rozvíjet nejenom meditací a účastněním se mindfulness programů, ale také začtením se do textů japonských, perských, či indických básníků a mistrů. Nechte se inspirovat našim průvodcem světem mindfulness poezie, kterého pro vás připravil Šimon Grimmich.

Plné prožívání přítomného okamžiku s otevřeným srdcem a jasnou myslí není objev posledních pár let, ani posledních čtyřiceti let, kdy můžeme sledovat narůstající zájem o mindfulness. Mindfulness hnutí se jen podařilo nabídnout praxi, která naplňuje naši hlubokou potřebu přítomnosti, jazykem, který je současný a srozumitelný, praxi, která se navíc opírá o vědecké výzkumy a je nezávislá na jakékoli tradici nebo přesvědčení. Jedním z postojů, na který Jon Kabat-Zinn klade důraz při prohlubování mindfulness, je důvěra, důvěra v první řadě vůči naší vlastní zkušenosti, intuici a úsudku, vůči tomu, co nám prospívá a vede k růstu. A tak praxi mindfulness je nejen možné si ozkoušet, udělat si s ní svou vlastní zkušenost a uvidět, co přináší, ale díky ní se také učíme nacházet a důvěřovat své vlastní moudrosti.

Plné prožívání přítomného okamžiku není objevem posledních pár let, ale kam až paměť v podobě dochovaných písemností sahá, můžeme napříč nejrůznějšími kulturami a tradicemi najít praxi meditace, kontemplace nebo modlitby, jejichž cílem je právě kultivace srdce a mysli, cesta dovnitř, překračování omezujících hranic toho, čemu říkáme „já“, směrem k jednotě, lásce, nirváně. A tak se zdá, že tu jde o hluboce lidskou potřebu, která na vnější rovině může nabírat rozmanité formy, její jádro však zůstává totožné, protože srdce člověka se za ty tisíce let podstatně nezměnilo. A jak to známe z praxe mindfulness, formy mají tendenci tuhnout, budit zdání skutečnosti, se kterým jde ruku v ruce silné lpění. Proto inspirativní mohou být zejména ty proudy, osobnosti a texty, které formy nabourávají a opouštějí, překračují hranice tradic a otevírají se neznámu ve prospěch živého, spontánní kontaktu se životem a skutečností.

Inspirativní v tomto ohledu může být zejména poezie hledající živý výraz pro tuto prožívanou zkušenost nebo krátké příběhy, anekdoty, v nichž se moudrost často po staletí kondenzuje do tvaru, který může hluboce oslovit naše nitro. A tak si v tomto textu představíme pár oblastí, kde je možné čerpat inspiraci.

Zenová zkušenost

Zenová mysl, mysl začátečníka zní titul knihy, ve které Šurnjú Suzuki opakovaně ukazuje, co je podstatou zenu, prosté tady a teď osvobozené od sevření pojmů, představ a koncepcí. Cesta, která se vzpírá jakémukoli zastavení, paradox, který znovu a znovu nabourává jakoukoli snahu o uchopení. V zenu se meditační praxe pojí se studiem kóanů, zdánlivě nepochopitelných výroků, jejichž cílem je narušit obvyklé cesty naší mysli. „Potkáš-li Buddhu, zabij ho.“ Snad i proto se vždy dařilo propojení umění a zenu, jehož plody lze nalézt například v japonské poezii haiku, která s minimem prostředků zachytává prchavost a jedinečnost přítomného okamžiku, sepětí s přírodou a nerozlišování mezi posvátným a všedním. Tak například Kobajaši Issa žijící na přelomu 18. a 19. století:

                        I do myší díry
                        na horském poli
                        slétá rudé listí javorů

                                                                        Z nosu
                                                                        velkého Buddhy
                                                                        vylétla vlaštovka

                        Vzývám Buddhu
                        a po celou dobu
                        ubíjím komáry

A japonských básníků, kteří měli blízko k zenu, byla celá řada. Zen zároveň našel úrodnou půdu také v Koreji, kde se rovněž významným způsobem odrazil právě také v poezii, v jejímž popředí stojí prázdná čistá mysl, ale také přátelství, a samozřejmě příroda:

Až jednou zestárnu

                        Až jednou zestárnu, pro co budu žít?
                        Má mysl bude svobodná jak otevřený prázdný dům.
                        Nenechám se znovu zotročit hmotou,
                        jedinou prací bude být sám sebou.
                        Nad stráň rozkvetlou zlatými dešti stoupá měsíc,
                        v bambusovém lese naříká vítr.
                        Vleču se o holi a donekonečna si recituji básně,
                        na východní stranu malého pavilonu dopadá stín květů.

Kim Si-sup

Perská poezie

Na kurzech mindfulness lze také nezřídka narazit na poezii Rúmího a Hafíze, perských básníků 13. a 14. století, jejichž tvorba a spiritualita dalece překračovala tehdejší islám. Ibn al-Arabí v jedné své básni napsal: „Vyznávám náboženství Lásky, a ať její karavana kamkoli putuje, ona je mým náboženstvím a vírou.“ Láska a hluboká touha duše po ztracené jednotě, je jedním z hlavních motivů Rúmího díla Masnaví:

                        Slyš flétnu z rákosu, slyš její vyprávění,
                        jak oplakává všechna odloučení.
                        …
                        Jestliže láska se otevře do všech stran,
                        pak je jak boží pták, svobodná, bez zábran.

A i zde se dotýkáme nevyslovitelného, které se skrývá za našimi představami, tam, kde se otevíráme nevědění a kde jsme v jednotě:

                        Daleko za představami o tom,
                        co je dobré a co špatné, je místo.
                        Tam se setkáme.

                        Když si duše lehne do té trávy,
                        je svět příliš naplněn, než aby se o něm dalo mluvit.
                        Představy, řeč, dokonce ani výraz „jeden druhého“,
                        již nedávají žádný smysl.

A ani u perských básníků nechybí humor, provokace nebo paradox. Tak třeba Hafíz:

                        První,
                        co si ryba musí říct,
                        „něco není v pořádku na téhle
                        jízdě na velbloudovi –“
                        A já mám
                        tak zatracenou
                        žízeň.“

Anthony de Mello

Indický jezuita Anthony de Mello ve své knize Sádhana nabízí cestu, která překračuje učení jednotlivých tradic, a řadu praktických cvičení, od uvědomování dechu, těla a jednotlivých smyslů, přes cvičení pracující s představivostí až po modlitbu. Velmi zdařile ukazuje, že spojení s univerzem nebo Bohem se může dít právě přes plné uvědomování přítomného okamžiku, přes setkání s tichem a přes trpělivé vyčkávání s tím, co se může jevit jako prázdnota nebo nic. A Anthony de Mello je rovněž autorem několika knih krátkých příběhů, vycházejících opět z různých tradic, jejichž cíl je jediný, probuzení.

                        „Jak zakusím svou jednotu se stvořením?“
                        „Nasloucháním,“ pravil Mistr.
                        „A jak mám naslouchat?“
                        „Staň se uchem, které bedlivě vnímá naprosto všechno, co říká vesmír.
                        Ve chvíli, kdy uslyšíš něco, co říkáš ty sám, přestaň.“

…

                        Mladý žák byl tak geniální, že se učenci odevšad pídili po jeho radě
                        a žasli nad jeho znalostmi.
                        Když panovník hledal rádce, přišel k Mistrovi a řekl:
                        „Řekni mi, je to pravda, že ten mladík toho ví tolik, jak se o něm říká?“
                        „Po pravdě řečeno,“ pravil Mistr ironicky, „ten chlapík tolik čte,
                        že nechápu, jak by si dokázal najít čas na to, aby něco věděl.“

…

                        Jednou v noci Mistr zavedl žáky na otevřenou pláň pod oblohou plnou hvězd.
                        Pak ukázal na hvězdy, pohlédl na žáky a řekl:
                        „Teď se všichni soustřeďte na můj prst.“
                        Pochopili.